AKTUALITY

U Studny: hostinec z dob Tudorovců
23. 4. 2009
t
V panské hospodě ve Studnici ze 16. století vzniklo slavné loutkové divadlo

Nejeden pocestný, jemuž se zjeví ve Studnici na Náchodsku hostinec U Studny, si zamne spokojeně ruce. Hostinec totiž vypadá, jako by se tady vyloupl odněkud z 19. století.

Odolal času, vypadá jako útulná chalupa či statek a nevtíravým názvem nad okny na boční straně domu vítá příchozí.

Hostinec U studny je přitom ještě starší, než se zdá. Řadí se dokonce k těm vůbec nejstarším, jež zatím naším seriálem o stoletých hospodách prošly.

Vznikl totiž jako středověká panská hospoda už v první polovině 16. století. Tedy v době, kdy například v Anglii vládli Tudorovci a proslulý Jindřich VIII.

Starý zámek otevírá dlouhou historii Zřejmě až z té doby našel dokonce dnešní majitel Arnošt Vávra na půdě stavení s původními trámovými stropy starý rezavý zámek. „Je už na klíč, ale ten v podstatě jen posunul jednoduchou záklopku do trámů a bylo zamčeno,“ ukazuje rezavý, jednoduše zdobený zabezpečovací nástroj na dveře, který by chtěl použít jako výzdobu stěn hostince.

V polovině 16. století se v panské hospodě ve Studnici čepovalo pivo zmístního vrchnostenského pivovaru. O krčmáři panské hospody ve Studnici se zmiňují archivy poprvé v roce 1672. Byl jím rychtář Matěj Maleček. Proveďme nyní průlet časem a jmenujme alespoň některé z dalších majitelů či provozovatelů.

V roce 1737 prodala náchodská vrchnost hospodu ve Studnici spolu s osmi korci pole V. Celbovi za 200 kop míšeňských grošů. Po něm ji získal Josef Kylar, od kterého krčmu s masným krámem a týmiž osmi korci pole u lesa koupil v roce 1746 Adolf Celba. Za 364 kop míšeňských grošů. To už stála u hospody i kovárna.

Rod Celbů pak vlastnil hospodu až do 30. let 19. století, kdy ji koupil Antonín Mojžíš. V druhé polovině 19. století už ji získal Antonín Mědílek, jehož rod vlastnil hospodu až do 50. let minulého století, kdy ji znárodnili komunisté.

Poslední šenkýřkou z rodu byla Růžena Mědílková, druhá manželka syna Antonína Mědílka. Ta zůstala pracovat v hostinci i poté, co jej znárodnil stát. Zemřela v roce 1977 a dožívala v malé komůrce v hostinci, v níž je dnes salonek. „Měla tady kamna a postel. My jsme tu místnost zbavili dveří a propojili s lokálem,“ ukazuje Arnošt Vávra bývalý byt poslední šenkýřky z rodu Mědílků.

Slavné loutkové divadlo skončilo na barikádě Historií hostince prošlo i několik divadel. Hrávalo tu místní divadlo ochotníků a Arnošt Vávra pečlivě opatruje některé plakáty k jejich hrám jako je Veselý švec aneb Proměněné ženy z roku 1898 či Třiasedmdesát krejcarů pana Čvančary.

Opravdovým unikátem však bylo loutkové divadlo rodiny tesaře Antonína Bráta, které hrávalo v hostinci frašky pro dospělé a pohádky pro děti. Zřejmě už dřív než proslulý český loutkář Matěj Kopecký.

Otec Antonín Brát koupil v roce 1731 poblíž hospody židovskou chalupu. Kronikář Josef Myslimír Ludvík v kronice studnické fary píše, že Brátův syn Jan „vyřezal si trochu podobek či figurek, nastrojil si panáčky - pimprlata a začal s nimi ve studnické krčmě provozovat hry“. Arnošt Vávra má dokonce okopírované podoby loutek a záznamy, že se začalo hrát někdy v roce 1742.

„Brátovi měli s divadlem dlouho velký úspěch a procestovali s ním prý celou Evropu. Hráli spíše věci pro dospělé a často na panských dvorech. V repertoáru měli takové ty sprostonárodní frašky o mordech, záletech paniček, které často urážely církev,“ usmívá se majitel hostince.

A nakonec dodává, že loutkové divadlo Brátů skončilo v revolučním roce 1848 na pražských barikádách!

Dala si tu šálek kávy i kněžna z Babičky?

Hostinec stojí na křižovatce cest, z nichž jedna vedla mezi Náchodem a Ratibořicemi. Však také majitel Arnošt Vávra věří, že se v jeho hospodě kdysi v první polovině 19. století musela - řečeno s klasikem - určitě někdy, alespoň jednou možná - zastavit kněžna Kateřina Zaháňská z Babičky.

„Je to na cestě a jezdila kolem na ratibořické panství. Mohla se tu stavit třeba na šálek kávy,“ doufá muž, který koupil hostinec od původních majitelů v roce 1994 poté, co byl asi dva roky uzavřený.

Hostinec U Studny provozuje Arnošt Vávra s manželkou Alenou. „Dostali jsme se k hostinské činnosti v době, když jsem byl inspektorem podniku Restaurace a jídelny a nedařilo se mi sehnat nikoho jako provozovatele divadelní kavárny v Jaroměři. Tak jsme to vzali tehdy sami,“ vypráví Arnošt Vávra a dodává, že v Jaroměři si užili kumštýřů. „To nám třeba přivedli večer Vladimíra Menšíka s tím, že se nemá kde najíst. Zažili jsme tam spoustu slavných jmen,“ vzpomíná majitel.

Hospodu U Studny koupili v době, kdy byla asi dva roky zavřená. „Měli jsme tehdy hospodu u České Skalice a nad Studnicí máme dům. Jezdili jsme tudy domů a jednou jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Jsem totiž trochu blázen do starých baráků,“ vzpomíná Arnošt Vávra.

Odkryli v hostinci původní trámy Asi tři sta padesát let stará hospoda naštěstí moc za komunistů neutrpěla. Jednota do ní moc neinvestovala a nepřestavovala ji. Noví majitelé ji vlastně jen omítli a přivedli do ní svého známého restaurátora, aby jim poradil, co s těmi stropy.

„Oddělali jsme totiž ze stropu prkna a rákos a obnažili jsme masivní trámový strop. Ten byl ještě natřený mnoha vrstvami různých emailových barev a vápnem. Nakonec jsme obnažili dřevo a restaurátor nám namíchal směs, které jsme říkali "patláto". Tím jsme celý trámový strop natřeli. Žádná volská krev, ale směs včelího vosku a dalších příměsí,“ vzpomíná Arnošt Vávra a ukazuje, že podobné stropy má i další sál hostince a další místnosti.

Celému hostinci se majitelé snaží dát patinu starobylosti. Na průčelí lokálu dokonce nechali vytvořit z omítky sgrafito a stropům některých místností dali zruční štukatéři podobu z 19. století. A majitelé nazvali po otevření svůj hostinec nově - U Studny. Ta studna tady vždy na dvoře hostince byla a sloužila právě formanům a kočím, aby z ní napájeli kdysi jediné dopravní prostředky - koně.

Za éry rodu Mědílků se nazýval hostinec - jak jinak - U Mědílků. Možná i kvůli názvu si ale Antonín Mědílek nechal trochu změnit jméno. S původním „r“ ve jménu místo „ě“ nebyl zřejmě spokojený.

Plakát na hody 1929 skrývá tajemství Na jedné stěně hostince visí dobový plakát z 11. února roku 1929, kdy tehdejší majitelé Mědílkovi uspořádali ve svém hostinci vepřové hody. Ale ne ledajaké. Byly to hody, na které byl vypraven speciální vlak z Hradce Králové!

Tento plakát nedává ale majitelům spát. Z několika důvodů.

Za prvé: v roce 1929 v Evropě panovala jedna z nejkrutějších zim. Tehdejší meteorologové uváděli, že je to nejhorší zima od roku 1775. Mrazy dosahovaly průměrně 20 stupňů pod nulou. A sněhu bylo tolik, že si jím prý Studničtí kopali ke svým domovům tunely. „Viděl jsem i starou fotografii z toho roku. Byly tady dvoumetrové sněhové hradby. Lidé si prokopávali cesty do svých domů. A v těch dnech tu byly vepřové hody?“ kroutí hlavou Arnošt Vávra. A graduje vyprávění historkou, podle níž se právě v den před nebo po vepřových hodech, tedy 10. nebo 12. února 1929 narodila v obci jedna z místních žen, která zemřela někdy před pěti lety. „A syn té paní občas vypráví, že ten mráz byl takový, že když se jeho maminka narodila, začala zimou modrat. A tak prý jeho dědeček novorozeně bez okolků strčil rovnou do trouby a trochu přihřál, aby tu zimu přežilo,“ vypráví majitel hostince.

Ten druhý otazník stran vepřových hodů 1929 patří speciálně vypravenému vlaku. Studnice totiž nemá nádraží!

„Chtěli ho tady kdysi vystavět, ale majitelé pozemků jim neprodali potřebnou parcelu. A tak tady nikdy vlak nestál. Nevím, jestli vlak zastavil na vepřové hody někde na poli nebo na mostě. Nebo jestli se sem dostavili v tom sněhu nějak jinak. To je záhada. Ale ten plakát je pravý,“ krčí rameny majitel.

Hostinský z Jednoty hledal v lokále poklad Stěny hospody zdobí i památky na mnohem mladší události. Třeba fotoreportáž o tom, jak se místní štamgasti rozhodli do hostince dostat býčka. A protože býci neumí moc chodit po schodech, dalo to práci.

„Zůstala tady památka i na hostinského z dob Jednoty, kterému místní přezdívali Hitler. Ten se s partou štamgastů jednou rozhodl v hospodě najít poklad. Měli za to, že kdysi takhle hostinští schovávali pod parketami lokálů peníze amajetek. Proto zamkli, vytrhali támhle v rohu parkety a kopali. Samozřejmě nic nenašli. Ale zůstalo po nich zabetonované místo v podlaze, protože už se jim nechtělo pokládat zpět ty vytrhané parkety,“ říká majitel.

Arnošt Vávra koupil před časem i vedlejší, s hostincem sousedící dům, který byl kdysi jeho součástí a kde byla výrobna masa. Dnes je v ní další lokál a výčep pro letní zahradu. Druhý dům má i dřevěnou pavlač či verandu a oba dnes už propojené domy ladí oku jako vkusná a střízlivě členitá hospodská stavba. Jen sál už nikdy nebude mít, ač ho měla. Ten padnul za oběť přestavbě některých částí původní hostinské usedlosti na byty. A co se v něm kdysi diváci ochotnických představení natancovali! Každý plakát ke hře měl totiž dole ještě dovětek, že po představení se kulisy uklidí a bude se tančit. K tomu jim hrála studnická hudba řízená kapelníkem A. Hamplem.

Ale to už je nenávratná minulost. Dnes si hostinec U Studny zakládá na dobré české kuchyni a na dobře upečené kachně. Majitelé jsou spokojeni, že na kachnu sem jezdí až z Hradce či Broumova. Dokonce prý až z Austrálie, jak prý se smíchem tvrdil jeden ze spokojeně obědvajících.