AKTUALITY

Sběratelství bývá celoživotním koníčkem a někoho dokonce živí
12. 1. 2012
t
Pro většinu lidí jsou sběratelé podivíni. Někteří z nich v tom ale vidí i smysl života.

Sběratelství. Zvláštní vášeň, která občas postihuje některé lidi. A to plnou silou, sběratelé jsou často ochotni obětovat nejen čas, ale také mnoho peněz a úsilí, aby dostali do svých sbírek to, po čem tak touží.

Psychologové hovoří o sběratelském instinktu. Podobně jako v případě lovce, který jde do lesa stopovat zvěř. Zatímco sběratelství v dětství a pubertě se projevuje spíše jako primitivní forma tvorby pokladu, v dospělosti může přerůst k vlastní seberealizaci. Pro sběratele se jeho vášeň stává smyslem života.

Sedmička přináší profily několika takových ze severní Moravy.

Pivo moc nepije, a tak aspoň sbírá nálepky

Předseda ostravského Klubu sběratelů pivních suvenýrů Jiří Kozel sbírá pivní etikety už od dětství. Jeho sbírka je dnes jednou z pěti největších svého druhu na světě. Má jich tři sta padesát tisíc.

Takové množství by se ovšem nevešlo do jednoho bytu, takže má část u sebe doma a zbytek u svého bratra. Doma je má v zabudované skříni a v obývací stěně. „Kromě televizoru a malé skříňky na sklo jsou ve stěně jen etikety. Postupně jsem manželku vystěhoval. Smířila se s tím,“ říká šestapadesátiletý Kozel.

Etikety má pro přehlednost uložené v pořadačích nalepené na bílém papíře z obou stran. Jsou rozčleněné podle států nebo podle měst. České pak podle katalogů. „Musím v tom mít systém, ať vím, kam sáhnout,“ vysvětluje sběratel.

Začal s tím společně se svým bratrem od roku 1970, kdy mu bylo patnáct let. Šli na to jednoduše OE rozesílali dopisy do různých pivovarů. „Poslal jsem třeba sto dopisů a na osmdesát mi odpověděli. Teď mi jich ze sta přijde tak pět, takže už to ani nedělám. Kdysi to byla i pro pivovary reklama, dnes už je to pro ně spíš otrava,“ poznamenává Kozel.

Nástupce? Zatím není znám

Shánění nových exemplářů proto probíhá buď na sběratelských setkáních, nebo díky jeho osobním kontaktům s ostravskými pivovary. Od nich vždy něco dostane, dává to pak na burzu. „S tím potom jezdíme s bráchou po republice a po světě. Kromě toho píšu katalogy pivních etiket. V žertu vždycky říkám, že když to nemám já, není to ani v katalogu,“ směje se sběratel.

Za nejcennější exempláře považuje ty exotické, z ciziny. „Zvláště si asi cením těch, které jsem od někoho dostal. To jsou pro mě ty nejhezčí,“ vyznává se Kozel.

Pravá sběratelská vášeň podle něj ale dnes už chybí. Má například kolegu z Polska nebo z Litvy, který objede Afriku a přiveze etikety za deset tisíc. „Je to hlavně o penězích. Kdo má peníze, může si koupit kdeco,“ říká sběratel.

Ale občas ho přece jen nějaký nový úlovek potěší. Podařilo se mu například získat etiketu z piva, které si speciálně nechala udělat jako vánoční reklamu jedna hlučínská firma, obchodující s odpadky. „To je sběratelství, které se mi líbí. A ne když někdo napíše, že prodá etikety za dvě stě euro,“ podotýká.

Etikety se dnes prodávají za tržní ceny. Některé stojí i osm set korun jedna. Takové si Kozel koupí tři za rok a je spokojený. Zatímco kdysi se nálepky vyměňovaly, dnes se všechno prodává. „Částečně to chápu. Každý hledí na ekonomiku a pro pivovar jsou to náklady. Etiketa, která stála pár haléřů v době, kdy jsem začínal, se dnes prodává za pět korun. To potom dnešní mladé lidi odradí,“ myslí si Kozel.

Sám je smířený s tím, že ve sbírce nikdo v rodině nebude pokračovat. „Můj syn, i syn mého bratra jsou sportovci a nemají o to zájem, nic jim to neříká,“ krčí rameny. Možná je to podle něj také tím, že sami vidí, jak se tomu hodně s bratrem věnuje. „A jak manželka někdy nadává, že jsou všude rozdělané etikety, takže ta reakce může být spíše opačná,“ domnívá se Kozel.

Ten se paradoxně za pivaře nepovažuje. Kdyby záleželo jen na něm, tak v republice existuje jeden minipivovar a ten vaří pivo jednou za rok. „Rád ochutnám nějaké speciální pivo, nebo si dám někdy pivo na chalupě, když něco dělám. Ale pivař nejsem,“ uzavírá sběratel.

Zdroj: sedmicka.cz