AKTUALITY

U Špatenků: Šenk s pečetí krále
5. 11. 2008
t
Dnes poprvé v našem seriálu o staletých hospodách navštívíme „pořádný“ venkov. Ponoříme se k tomu pořádně hluboko do historie, možná až k výbojným husitům.

Neboť zřejmě v 15. století má své prvopočátky hostinec, který dodnes funguje v Libřicích na Královéhradecku. Je jím hostinec U Špatenků a jen tento rod jej vlastní od roku 1803!

Předtím měl ještě dlouhou řadu majitelů, z nichž mnozí byli rychtáři a provozovali občerstvovací činnost v této usedlosti od nepaměti na někdejší solné stezce, po níž za středověku jezdili koně s povozy z Polska přes Náchod směrem na Hradec. A s hostincem a touto stezkou, které se někdy říkalo i Kladská, možná souvisí i vznik názvu obce Libřice. Ve formanské hospodě totiž prý podle lidových pověstí obchodníci své zboží vyměňovali a převažovali na libry.

Dnešní hostinec U Špatenků je klidná vesnická hospůdka se sálem, která funguje především přes oběd a večer se otevírá pro místní štamgasty. „Po zavezení rybníka, který byl součástí hostince, vzniklo na jeho místě parkoviště. To dnes patří po restituci k hostinci a zastavují tady chlapi s kamiony na oběd,“ říká šéf hostince Josef Zilvar, manžel zatím poslední následovnice rodu Špatenků.

Rychtáři z libřického šenku nemuseli platit vrchnosti Interiér hostince nijak nepřipomíná předlouhou historii. Šenku vévodí pult s nablýskaným výčepem z 80. let. „Pořád dobře funguje a točil tady i hradecké pivo, které nemělo konkurenci. Ale pak pivovar v Hradci vrátili původním potomkům pravovárečníků a šlo to s ním z kopce. Nakonec už ani nepěnilo a pivovar skončil,“ vzpomíná majitel na 90. léta, kdy se musel přeškolit z automechanika na hostinského a kuchaře. „Vařit mě ale vždycky bavilo a načepovat dobře pivo se člověk naučí docela rychle,“ říká s úsměvem. Vydejme se tedy s ním na zajímavou cestu do hlubin času.

První zmínky v kronikách hovoří, že v roce 1494 býval rychtářem v Libřicích a zároveň majitelem šenku Hanuš Ludvík. Ovšem je více než pravděpodobné, že hostinec fungoval mnohem dříve.

Tento rychtář měl různé výsady a privilegia, které mu dali čeští páni a opat svatopolský z kláštera u Třebechovic. Nemusel nic platit ze svých lánů vrchnosti, obyvatelé vsi mu museli každý rok dát část úrody, ale musel třeba vždy vypravit koně, pokud ho o to vrchní z kláštera v Třebechovicích požádali. Za to mohl „spravedlivě šenkovati a k tomu rychtu tu a vše, co k ní přísluší, spravovati“.

Rychtář se snažil své listiny dobře chránit, a proto je uložil v Hradci nad Labem, tedy v Hradci Králové. Ze strachu před ohněm. A co čert nechtěl, veliký oheň ve městě mu je samozřejmě jednoho dne spálil. Hanuš neváhal vážit dlouhou cestu za králem Vladislavem Jagellonským na jeho hrad Budín v Uhrách. A právě odtud je datum masopustního pondělí roku 1494, kdy mu král vystavil nové listiny. Mimochodem -jen dva roky předtím objevil Kryštof Kolumbus Ameriku.

Vladislav Jagellonský, král tenkrát „z přirozené dobroty“, dal rychtáři list, který nejen jemu, ale i budoucím rychtářům stvrzoval všechny svobody a výsady i v časech budoucích. Český a uherský panovník to stvrdil královskou pečetí.

Hostinec mu vzali, když zabil ve Výravě řezníka Doslovný opis královského listu, pořízený kdysi bývalým smiřickým purkmistrem Janákem, má dnes Josef Zilvar v křehké podobě několika papírů proděravěných údery starého psacího stroje.

V průběhu dalších desetiletí mohli rychtáři provozovat hostinec díky českému králi. Zajímavé bylo, jak se ve středověku měnila jeho cena. Zatímco v roce 1588 koupil Vít Nejman grunt s šenkem od Valentina Rychtáře za 330 kop, v sobotu po Třech králích roku 1604 už za něj Duchek Hejcman, později Dušek, zaplatil Janu Chmelíkovi 455 kop.

Hostinec s rychtářstvím byl vždy předmětem prodejů či dědictví. Jen dvakrát byl majitelům vzat. Samozřejmě za komunistů, ale jednou podle kronik i osm let po tragické bitvě na Bílé hoře. Tehdejší hejtman odňal ve čtvrtek 6. dubna 1628 rychtu s hostincem Duchoslavovi Duškovi za vraždu. Majitel hostince tehdy v sousední Výravě v hospodě zabil řezníka Václava Macháně. Třebechovický soudce tehdy vraha odsoudil k odebrání rychty a zaplacení velkého odškodného vdově po Macháněm. Vrah se sice odvolal, ale nakonec od něj vdova po řezníkovi z Výravy dostala pětadvacet kop jako výživné. Kronikář, který tuto událost zapsal, si však neodpustil podotknout, že zabitý Macháně rád vyhledával sváry a rvačky a jeho manželka mu při tom vydatně pomáhala.

A dostáváme se k poslednímu majetkovému zlomu v historii hostince U Špatenků. V roce 1800 Václav Hojný coby poručník sirotků po zemřelém Václavu Adamgirovi prodal grunt s hospodou Václavu Hejcmanovi a jeho ženě. A ten o tři roky později, 28. června 1803, prodal hostinec Janu Špatenkovi. V tom roce například Spojené státy americké odkoupily za patnáct milionů dolarů státy Louisianu a New Orleans od Napoleona, který nutně potřeboval peníze pro své vojenské plány.

Od toho roku už patřil hostinec jen Špatenkům.

Babička komunistům odpustila, ale nezapomněla Až do roku 1964, kdy prvního října vyvlastnilo hostinec socialistické družstvo Jednota. „Do té doby mohli staří Špatenkovi bydlet v hostinci. Jednota si ho po roce 1948 pronajala a provozovala. Jakmile se to stalo, už tady pobíhali a popoháněli staré rodiče, aby se vystěhovali do dvora do vejminku. Tampak žili pořád. Babička v 80. letech říkávala: Já jim to už odpustila, ale nikdy jim to nezapomenu,“ vzpomíná Josef Zilvar.

Z povídání prarodičů ženy ví, jak hostinec vypadal kdysi. Dnešní vstupní chodba, takzvaná fortna, byla vlastně průjezdem do dvora, kde byla do 19. století velká kůlna. Na dvůr vjížděly vozy i koně a tam také „parkovaly“. Ještě dnes jsou v průjezdu na rozích stěn kameny, které sloužily na rozích domů k vrácení kol na vozovku, pokud koně zapřažení do povozů divoce stříhali zatáčky. Tehdy byl hostinec U Špatenků ryze formanskou hospodou. „K hostinci odjakživa patřil grunt, tedy asi dvacet hektarů pole. Na něm pracovali mladí, v šenku obsluhovali většinou starší, kteří byli na vejminku,“ říká Zilvar.

Ve dvoře byla i lednice, která se plnila vždy v zimě právě ledem z rybníčku, místo něhož je dnes parkoviště. „Byla to kamenná místnost, která se obložila slámou. Tam se v zimě led naskládal a vydržel celý rok,“ podotýká Zilvar.

U hostince byla i benzínka, vlak tam ale nikdy nezastavil Ale to nebylo vše. Mezi první a druhou světovou válkou podnikaví Špatenkovi provozovali před hostincem i benzinovou pumpu. Samozřejmě vypadala jinak než dnešní komplexy s myčkami. „Na rohu hospody byl jeden stojan a tam vždy majitel auta čerpal benzin,“ vypráví majitel a dodává, že než zavedli v hostinci elektřinu, bylo tam plynové osvětlení: „Všude na půdě jsme od toho nacházeli při rekonstrukci trubky.“

Hostinec U Špatenků měl i svou kuželnu, které se jako jiným říkalo „hampejz“, což má dnes výrazně jiný význam. A hostinec měl také své kino, které promítalo v sále z dřevěné boudy. Ta byla v bývalém průchodu do dvora. „To kino tady hrálo až někdy do 60. let, než nové postavili ve škole,“ vypráví Josef Zilvar.

Podnikání dědečka jeho ženy občas překazily nezvratitelné události. Třeba tehdy, když se rozhodl, že využije k podnikání plány státu na novou železnici. Mezi světovými válkami totiž tehdejší československé dráhy uvažovaly, že vystaví přes Libřice železniční trať z Hradce Králové do Opočna.

„A jedna ze zastávek měla být v Libřicích. Děda Jan Špatenka zjistil, že to bude u jeho pozemku, a tak vysázel v těch místech okrasnou zahradu a nechal postavit altán. Těšil se, jak bude cestující obsluhovat na krásné letní zahradě. Bohužel druhá světová válka všechny plány na železnici pohřbila,“ říká hostinský.

Je však pyšný na jednu věc, která mu zbyla po době, kdy se v sále hostince U Špatenků hrávalo divadlo. Od předků věděl, že ochotníci měli nádhernou oponu s malebným krajinným výjevem Libřic a kulisy, v nichž hrávali například Lešetínského kováře či Vojnarku. Když stát v roce 1991 vrátil hostinec rodině Špatenků v rámci restitucí komunisty ukradeného majetku zpět, hledal oponu i kulisy. Bezvýsledně. A tak ji „odepsal“.

„Ale pak jednou, asi v roce 2002, přišel za mnou vítězoslavně pracovník obecního úřadu František Závadský, že oponu našel při úklidu půdy bývalého obecního úřadu,“ vzpomíná hostinský.

Opona byla v plátěném pouzdře, neporušená a v pořádku. Hostinský ji vyčistil a vrátil na jeviště. Při výročích obce, hasičů nebo při volbách ji spustí vždy jako dekoraci. Divadelníci už v Libřicích nejsou. Z kulis se však zachovaly jen dveře a okna. „Ostatní jeden ze socialistických hostinských spálil, když potřeboval zatopit. Je to velká škoda,“ říká Josef Zilvar.

Staří štamgasti odcházejí, následovník chybí Dnešní majitelé jsou se svou neuvěřitelně starou hospůdkou spokojeni. „Za to, co vyděláme, se ji snažíme dát do pořádku. Udělali jsme novou střechu, nová okna, nové rozvody, teď jsme dělali nový plot. Pořád něco opravujeme. Jen ti správní štamgasti nám pomalu odcházejí,“ říká podsaditý hostinský.

A vzpomíná například na pana Václava Balického, který bydlel naproti hostinci a vždy se rozčiloval, když mu chlapi jdoucí večer z hospody rozhoupali před domem zvoničku. „Byl to rozhodčí a strašně rád platil. Třeba třikrát za večer. Zaplatil a pak řekl, hele, dej mi ještě jedno. Chodil na oběd, pak i večer a bavilo ho pomáhat roznášet pivo,“ vzpomíná Zilvar.

V ruce drží rodinné fotografie, na nichž jsou předkové jeho ženy se štamgasty před hospodou ještě z dob Rakouska. Jiná fotografie zachybuje pohřeb, další zase svatbu. Rod Špatenků prostě už přes dvě stě let patří k hostinci.

Se všemi radostmi, se všemi smutky.

Jen jak to bude dál, zatím Josef Zilvar ani jeho paní neví. Ač mají dvě dospělé dcery, žádná z nich se do hostinské činnosti nehrne. „Vystudovaly a jedna teď žije v Hradci, druhá v Praze. Tak jsme na to jen my. Zatím to zvládáme a baví nás to. Ale za pár let už to může být problém,“ říká hostinský šenku, který funguje v obci s dvěma sty padesáti obyvateli přes pět set let.

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - východní Čechy (hradec králové)