AKTUALITY

U Lotranda: čekání na lepší časy
4. 3. 2010
t
Divoká hornická putyka se v 90. letech změnila v příjemnou výletní hospodu. Hodně lidí lituje, že nemá stálý provoz

Když se řekne Lotrando, jistě se mnoha lidem vybaví loupežnická pohádka Karla Čapka. A návštěvníkům Jestřebích hor také příjemná hospoda v Odolově nad Malými Svatoňovicemi.

Dnes tento podnik připomíná i jinou pohádku - O chytré horákyni. Lidé v obci vám řeknou, že vlastně už asi dva roky nefunguje, pak však připustí, že když se sejdou kamarádi majitele, hospoda se třeba na jeden den otevře. Na zadních dveřích je na papírové cedulce dokonce otevírací doba: pondělí až čtvrtek zavřeno, pátek až neděle otevřeno od 13 do 20 hodin.

Stěny hospody U Lotranda pamatují dost divokou minulost. V minulém i předminulém století hlučela jadrnou mluvou drsných horníků z nedalekého Tmavého dolu, kteří tu pili často do svítání. A kdy povolná děvčata neměla daleko do postele v malém pokojíku, když na stole zazvonil odpovídající obnos.

Hornická putyka s malbami českých hradů Historii hospody U Lotranda zná Milan Kábrt, který ji vyhledal v kronice Odolova do pozoruhodných podrobností. Obec měla v minulosti nejvýše pětatřicet popisných čísel a sto dvacet obyvatel. A měla dvě hospody. Jedna, ta lepší, už dnes neexistuje, to byla panská, které se říkalo Nývltova. Chodili do ní většinou páni důlní a naddůlní.

Druhým lokálem byla právě havířská hospoda u Lotranda. V roce 1864 ji postavil hospodský Josef Kulda. Roku 1895 ji koupil Josef Řehák, který měl dvě dcery. Jednu, která se jmenovala Augusta, si vzal Václav Zelený. Ten v roce 1923 přestavěl hospodu do dnešní podoby.

Přestavba začala 11. března 1923 a už 19. srpna téhož roku byla první tancovačka. Sál dodnes zdobí čtyři krásné malby českých hradů v rozích stropu. Jsou mezi nimi Hradčany, Kost i Karlštejn. Namaloval je nějaký Němec ze Stárkova, který se jmenoval Mikenda.

Václav Zelený sice hostinec rozšířil, ale v obciměl spíše pověst absolutního alkoholika a ožraly, píše kronikář Otto Hejna. Není tedy divu, že zemřel brzy, 29. září 1929. Vdova Augusta si poté v srpnu 1935 vzala Jana Mžika se dvěma dětmi. Byl to legionář, a tak měl záhy obavy, aby ho Němci nepronásledovali.

Černé povlečení a propité neděle Hospoda byla tehdy už dávno proslulá jako divoký lokál. A svým způsobem tmavý stejně jako horníci ze stejnojmenného dolu.

„Až do roku 1943 totiž havíři z Tmavého dolu chodili domů špinaví. Myli se až doma. A stávalo se, že když se zastavili v hospodě v sobotu po výplatě, šli odtud až v pondělí, to tak jak byli, zase do práce,“ říká Milan Kábrt.

A dodává, že od své maminky ví, že v Zeleného hospodě často propíjeli celé výplaty, a tak do lokálu musely v neděli chodit jejich manželky, aby alespoň něco z peněz zachránily. Maminka říkala, že to bylo hrozné i po stránce mravnostní. Povlečení postelí bývalo černé od havířů, hospodské tam provozovaly zřejmou prostituci a podnik patřil k těm vykřičeným,“ říká Milan Kábrt. Lidé vedoucí řádný život do předchůdkyně Lotranda moc nechodili. Navštěvovali spíše panskou hospodu, ta bývala na rozdíl od hornické čistá.

Přesto se někteří lepší páni hornického lokálu neštítili. Jednoho z nich potkal Milan Kábrt v Ostravě, kde studoval v 50. letech vysokou báňskou školu. Tehdy šel na jednu z nejtěžších zkoušek k obávanému profesoru Čechurovi.

„Ten při písemkách hlídal jako ohař a nemilosrdně vyhazoval studenty s tahákem,“ vzpomíná Kábrt, když však otevřel můj index, významně řekl: Pane Kábrt, vy jste rodák od Malých Svatoňovic!“

Student zkoušku udělal a profesora mohl doprovodit přes baníkovské Bazaly k jeho domu. A vážený pán studentovi vyprávěl, jak u Malých Svatoňovic prováděl před lety zaměření dolů a po práci končil s kolegy v odolovském hostinci. Nakonec se zeptal: „Ještě je živá ta fajn hospodská?“

Tajné tancovačky za Němců a tři opuštěné tanky Milan Kábrt vzpomíná na mládí, kdy v letech 1941 a 1942 chodil s tenorsaxofonem do hospody v Odolově hrát na tajné tancovačky. „Ty byly zakázané, ale v odolovské hospodě se hrávalo tajně. Hlavně v zimě. Do Krkonoš se lyžovat nesmělo, tak se v Odolově na svahu scházeli mladí lidé z celého Úpicka. Nejdříve se lyžovalo, večer se tancovalo,“ vzpomíná muž a dodává s úsměvem, že tehdejší hostinská Gusta Mžiková byla taková šejdířka, že pro muzikanty měla v těžké protektorátní době vždycky nějaké buřty a kořalku.

Od roku 1942 až do osvobození v roce 1945 hospoda byla zavřená. Zabrali ji Němci jako lágr pro totálně nasazené, kteří pracovali v Tmavém dole. Tomu tenkrát přezdívali Karlschacht, tedy Karlova šachta. 9. května 1945 asi v 17 hodin i na Odolov přijeli Rusové a sto padesát metrů od hospody umístili dělostřelecký kanon. Němci nechali na místě tři tanky a prchali přes Rtyni pěšky.

Hospoda se otevřela krátce po konci války, Milan Kábrt se v ní ještě nahrál jazzu na plesech hasičů a horníků. V roce 1947 koupil hospodu Josef Smutný, který měl v Odolově slušné hospodářství. Jeho manželka proslula tím, že dopoledne upekla vepřové a když přišli horníci, dala pekáč na stůl a k němu několik nožů a pecen chleba. Horníci měli vydatné jídlo a hodně si to chválili.

Jako dítě překračovala opilce a domů lezla oknem Na podzim roku 1953 se v upraveném bytě v patře narodila synovi Josefa Smutného a jeho ženě dcera Marcela. Ta je dnes ředitelkou knihovny v Červeném Kostelci, ale říká, že je vlastně hospodský člověk. „Narodila jsem se v hospodě, pak jsem v Trutnově pracovala v Národním domě, kde je restaurace, a ve rtyňském klubu U Mikšů byla také. A kostelecká knihovna sídlí zase v bývalé hospodě Centrálka,“ usmívá se Marcela Fraňková.

Vzpomíná na dětství prožité nad znárodněným hostincem, kdy maminka musela do patra nanosit od pumpy všechnu vodu na vaření i praní, špinavou zase vynosit ven a velké prádlo vozit máchat k potoku. „Byl to docela obtížný život. Jako malá holka jsem někdy musela cestou ze školy opatrně překročit opilce, který usnul na schodech. Na záchod jsme chodili chodbičkou do budky na dvoře, kde debatující opilci kolikrát zablokovali průchod a já se pak bála projít,“ vzpomíná žena, „navíc nás hospodský několikrát zavřel venku a potom jsme s bráchou museli lézt domů oknem.“

V té době družstvo Jednota zaměstnávalo hospodského Rudolfa Peče, který si říkal partyzán z Podlesí. Ten byl podle místních také pěkný „násoska“. Marcela Fraňková si pamatuje, jak se štamgasty pil do rána. Pak je ještě ochotně i v bačkorách doprovázel dolů do Rtyně na nádraží.

„Už sotva mluvil. Dodnes nechápu, jak mohl za život vypít tolik alkoholu a ještě se dožít vysokého věku,“ směje se žena.

Sázka opilých vedla k demolování lokálu Milan Kábrt rovněž nikdy nezapomene na příhodu, která dokumentuje, že hornický lokál netratil nic z divoké pověsti ani po nástupu komunismu. To se vydali do hospody popíjet jeho spolupracovníci z dolu. A druhý den ráno o půl šesté přišel do kanceláře Milana Kábrta jeden z nich, nějaký Erik Zilvar. Podezřele vyjevený. Provinile a nesměle žádal Milana Kábrta o dvě hodiny volna. Že musí něco neodkladně zařídit. Když Kábrt po poledni vyfáral, čekal ho znovu Zilvara začal mu vyprávět, co se stalo. „Oni se v té hospodě opili a vsadili se, kdo jednou ranou rozbije židli. A rozjeli to. Šenkovnu zcela zdemolovali, při rozbíjení židlí shodili i rouru od kamen, že zadýmovala celý lokál. Paní Pečová, když přišla od vlaku, strašně bědovala,“ říká pamětník.

Trosky židlí odvezl kočí na koňském povozu do nedalekého lágru pro politické vězně, který tehdy byl v Odolově. Vězni měli židle opravit. Kočí, prý když naložil „naštípané“ dříví, přišel do kanceláře a zoufale pokrčil rameny: „Pane inženýre, pojďte se na to podívat. Z tohodle už nikdo hospodské zařízení neudělá.“

Poezie skvělé dršťkovky a vůně salámů ve sklepě V 60. letech Jednota už o hostinec nestála, byl ve špatném stavu a potřeboval opravy. A tak ho synovi původního majitele Josefa Smutného vrátila. To už jeho rodina měla skoro dostavěný domek ve Rtyni. „Táta se rozhodl hospodu prodat. Byla ostatně hodně zruinovaná,“ vzpomíná Marcela Fraňková.

Přesto má na život nad hospodou hezké vzpomínky. Ráda vzpomíná na manželku pijáka Rudolfa Peče. „To byla moc milá a úžasná žena. Byla pracovitá, všechno v hospodě zastala a moc jsem ji obdivovala. Uměla třeba báječnou dršťkovku! Chodili jsme si ji kupovat dolů do hospody. Paní Pečová nám ji vždycky nabrala do džbánku přímo ve sklepě, kde ji měla ve velké konvi, aby vydržela do dalšího dne,“ vzpomíná Fraňková. Ten sklep si pamatuje dodnes.

„Byl hodně vlhký a často se v něm držela voda. Byl bizarní, jako by tam snad někdy býval rybník. Na jaře, když tálo, muselo se ve sklepě chodit po prknech. Moc mě to tam v dětství táhlo,“ vzpomíná ředitelka knihovny a dodává, že sklep voněl i salámy, zavěšenými od stropu, které jí - jako dítěti - chutnaly samozřejmě víc než ty dnešní.

V roce 1971 koupil hospodu od rodiny Smutných za dvaačtyřicet tisíc Josef Pitela. V 90. letech ji pak koupil spolek Maratonstav, který ji zasvětil sportu a částečně zrekonstruoval. Pojmenoval ji U Lotranda podle Čapkova loupežníka, který má pár kilometrů odsud v Jestřebích horách i svou sluj.

Provoz - neprovoz a čekání na lepší časy Dnes má hospodu U Lotranda majitel, který čeká na lepší časy. Místní a turisté, kteří Odolovem projíždějí, by ji rádi viděli opět v plném provozu. Také starostka Malých Svatoňovic Eva Hylmarová.

„Přitom v 90. letech začala docela dobře fungovat. Bylo tam muzeum sportovních legend, třeba olympionika Ládi Švandy, který pochází z Malých Svatoňovic. Začínaly a končily tam různé závody. Hospoda fakt žila,“ říká starostka.

Bohužel přestala prosperovat. „Dnes je v podstatě zavřená. Otevřená je jen místním, ale to spíš trochu načerno. Každý turista, který přijede s lyžemi, na kole nebo jen pěšky, by si tam určitě dal kafe, čaj nebo polévku,“ krčí rameny starostka. Ta Odolovu věští velkou budoucnost. „Je to místo, kde by mohla být křižovatka nebo i cíl všech různých rekreačních či cyklistických cest. Jezdí tam cyklobusy, skibusy, ale jejich pasažéři tam zatím nenajdou to, co by očekávali. Ale věřím, že jednou se to zlepší a hospoda bude vypadat zase tak, jak vypadala v době největší slávy,“ říká Hylmarová.