AKTUALITY

Javor: od tance k temnotám
11. 12. 2009
t
Historii formanského hostince a hotelu v Dolním Adršpachu odhalila náhodně objevená krabice

Přestože také na území bývalých Sudet musí být hospody, které přežily sto let, je dnes těžké jejich stáří ověřit. Po odsunu německého obyvatelstva totiž z mnoha obcí zmizely kroniky a mnohé dokumenty. Nelze spoléhat ani na pamětníky či pokračovatele rodu.

Většina tehdejších obyvatel musela z území Sudet odejít. Jejich domy a mezi nimi i hospody obsadili noví obyvatelé, kteří přišli z vnitrozemí. Ti se pak často snažili vymazat jejich minulost.

A tak stáří hospod v bývalých Sudetech lze často jen odhadovat a jejich historie před druhou světovou válkou je zahalena tajemstvím. Je tomu tak i v případě hotelu Javor v Dolním Adršpachu, který stojí jen asi dvě stě metrů od nádraží. Proto se na počátku 20. století jmenoval Kaspers Hotel zum Bahnhof - Kasperův hotel U Nádraží. Dnes jej noví majitelé nazvali Javor. Podle stromů na jeho dvoře.

Stavbaři objevili ve stropě bednu se starými záznamy Hospoda se snaží trochu připomenout, jak mohla kdysi vypadat. Pískovcovými rámy oken mezi výčepem a restaurací, zachovalými klenbami, efektním otevřeným ohněm uprostřed restaurace, kde si hosté mohou sami ugrilovat maso. Majitel Jaroslav Mottl koupil budovu před pěti lety. Bývalý starý hotel měl provizorní stěnu a za sebou nedávnou minulost nájemního domu pro sociálně nejslabší menšinu. Ač to dnes již nic nepřipomíná, i tady bývalí nájemníci žijící jen pro přítomnost vybydlovali jednu místnost za druhou a spálili i hodně oken, která kvůli zamýšlené, leč neuskutečněné rekonstrukci hotelu naskládali do domu bývalí majitelé.

Jaroslav Mottl se pustil do velké rekonstrukce. Nalezl při ní například pozůstatky průjezdu pro koně a kočáry z doby, kdy dům jako klasický zájezdní hostinec měl ve dvoře stáje. Vmístnosti s bytovými příčkami nad hospodou našel také pozůstatky sálu.

Ale především objevil poklad. Tedy nález za malý poklad považuje. V asi metr vysoké podlaze nad klenbami přízemí totiž stavbaři objevili bednu s materiály, které se týkaly dávné historie hotelu. Právě tyto záznamy, účty, a dokonce i dlužní úpis alespoň přibližně dokládají, jak dlouho tu už hotel stojí.

Majitel však vlastní různé staré fotografie hotelu, na nejstarší z nich se hotel jmenuje Hotel zur Felsenstadt, tedy hotel U Skalního města. Zajímavé na pohlednici je, že ač nápis na hotelu je německý, popisy u dalších míst jsou v češtině. Pohlednici někdo poslal v roce 1899.

Kroky tanečníků tlumila podlaha na ložiskách Tady však historie hotelu nekončí. Jaroslav Mottl vytahuje další důkazy se staršími daty: pozvánku na myslivecký bál v roce 1882 a na tancovačku v únoru 1877. Na této pozvánce je i kompletní rozpis osmnácti skladeb, které hudebníci v sále hotelu hráli.

„Tady se odjakživa hodně tancovalo. Byla tu i rarita. Říká se, že podlaha sálu stála na dřevěných ložiskách, jež vyvažovala a tlumila otřesy způsobené tancem, aby nepropadl strop hospody,“ říká starousedlík Adršpachu Václav Bruckner, který zažil hotel v době, kdy jej po odchodu německých majitelů převzala Jednota a později ho předala místním pískovnám. To už bila kdysi vyhlášenému podniku hrana. V krabici ukryté v podlaze našel Jaroslav Mottl také objednávku sto osmdesáti litrů vína, které si majitel hotelu pan Kasper vozil z vinných sklepů v pražských Vysočanech. Za tři druhy vína zaplatil v březnu 1893 asi 128 zlatých.

Budova hotelu Javor v Dolním Adršpachu stojí nejméně sto třicet let. V té době už tady byly bály a tancovačky. Dá se však předpokládat, že hostinec tady byl už mnohem dříve. „Jezdí sem jeden Němec, který se tu narodil ve 20. letech, ale musel do odsunu. Ten ví od svých předků, že místo hotelu Javor tu kdysi býval formanský hostinec. Ten asi vzkvétal, a tak jej přestavěli na hotel. Dá se tedy předpokládat, že pohostinství bylo na místě Javoru už v první polovině 19. století,“ říká Václav Bruckner, který má v hotelu Javor i svou fotografii z přelomu 50. a 60. let, kdy ho fotograf zachytil při přeskoku z jedné věže na druhou.

Kolem hostince prchali Němci, zažil i drsný odsun Formanský hostinec sloužil povozům, které z Pruska do Rakouska jezdily přes Adršpach. „Tím průjezdem, který tu byl, sem forman zajel, přespal, koně si odpočinuli a on pokračoval dál v cestě,“ popisuje Bruckner.

Co zažívali němečtí obyvatelé Dolního Adršpachu na konci války, popisuje kniha Rodericha Tinzmanna o obci Dolní Adršpach. V ní svědkové popisují, jak už v lednu 1945 za mrazu a sněžení přicházeli do obce první skupiny uprchlíků z Horního Slezska.

„Naši sedláci museli často pomáhat, aby koňmi tažené povozy přejely přes sužující překážky. Od konce dubna do května táhly vesnicí nepřetržité kolony uprchlíků, transporty válečných zajatců i stahující se vojska wehrmachtu. Nikdo v obci nebyl klidný, protože se blížili Rusové. Zanedlouho skutečně začalo znásilňování, rabování a domovní prohlídky. Sovětští vojáci šli po hodinkách, špercích a bicyklech,“ popisují svědci.

Hostinec Javor také zažil tvrdý odsun Němců, který začal už 1. června 1945 a pokračoval v dalších týdnech a měsících. „V noci 13. června byli ze svých domů vyvedeni staří lidé, nemohoucí, váleční invalidé a chromí, byli zavřeni ve stodole velkostatku a časně ráno převezeni do Teplic. Tam byli přeloženi do otevřených uhelných vagonů a zamířili za slezské hranice. Transport však Poláci poslali zpět, a tak jel do Žitavy a Saska. Zde byli lidé z vlaku ponecháni svému údělu,“ stojí v knize.

Děti strašil naMikuláše Ruprecht v ohořelých gatích

A jak v Dolním Adršpachu původní němečtí obyvatelé slavili Vánoce a Mikuláše? V předvečer Mikuláše přicházel Mikuláš neboli Nicklaus a jedním z jeho průvodců byl i pacholek Ruprecht či Krampus v kožených ohořelých šatech a s metlou, pytlem a řinčícím řetězem. Hrozil dětem, že ty zlé strčí do pytle. Děti musely pokleknout a pomodlit se. Ruprecht je pak obdaroval jablky, ořechy a pamlsky.

Na Štědrý den se jedla pivní polévka nebo houbové knedlíky. Když padla tma a všichni si rozdělili dárky, předkládaly se pečené klobásy, smažený kapr, jablkový závin a vánočka s čajem. Krávy dostaly oves, koně kousek chleba, slepicím se sypala pšenice.

Po odsunu německého obyvatelstva byl hotel v provozu dál, vedli ho nějací Barnetovi. „Ti to koupili za symbolickou cenu. Vedli tady hospodu a měli i řeznictví. To bylo u hospod časté, protože maso jim pomáhalo i v hospodě,“ říká Václav Bruckner. Pamatuje si z vyprávění, že v roce 1947 tady horolezci pořádali takzvaný Barnetův skopec: „Mladí horolezci měli v hospodě akci, při které popíjeli a pekli berana. Druhý den ráno šli lézt do skal. Proto tomu říkali Barnetův skopec.“

Ubytovna maďarských dělníků Po nástupu Gottwaldova lidově demokratického zřízení se nad hotelem začalo smrákat. „Barnetovi snad i proto, že hotel dostali prakticky zadarmo, nakonec v 50. letech prostě odešli a nechali ho osudu. Když ho po roce 1989 dostali v restituci, rychle ho prodali, protože byl v dezolátním stavu,“ říká Bruckner.

„Za Jednoty se v hotelu střídali různí nájemci, a to až do doby, kdy hotel dostala pískovna. Ta se o něj opravdu starala, a tak začal být opět vyhlášený. V 60. letech se tady pořádaly populární tancovačky - čaje. Jezdili sem lidi z Náchoda a širokého okolí. V létě odpoledne se šlo koupat na adršpašské koupaliště, kde byl samý písek. To bylo super jak někde umoře. A večer se šlo tancovat,“ vzpomíná bývalý horolezec.

Hotel nakonec na přelomu 60. a 70. let dostaly místní státní statky a to znamenalo jeho zánik. Změnil se na ubytovnu maďarských dělníků přezdívanou Budapešť.

„To trvalo možná dvacet let až do listopadu 1989,“ vzpomíná Václav Bruckner a pokračuje: „Když odešli maďarští dělníci, nastěhovala se sem taková divoká rodina, tři velcí chlapi a jejich rodiče. Ale byli tady tak půl, tři čtvrtě roku, jednou někde v hospodě mazali karty, servali se a během několika hodin zmizeli. Už se neobjevili. Pak tady po nich bydlel cikán Ernest. Ten se dokonce přihlásil do komunistické strany. Měl rodinu a ta okupovala celý barák. Právě oni tady vevnitř všechno, co bylo ze dřeva, spálili v kamnech.“ Sám to může dosvědčit. Jednou totiž do bývalého hotelu vstoupil, neboť tamní nájemník potřeboval pomoci s opravou staré pračky. „Tak jsem tady viděl ty hromady dřevěných prken. Byly dole i nahoře. A když se stěhoval, tak jsem tady byl taky. Všechno to dřevo bylo pryč. Prostě vyletělo komínem,“ směje se Bruckner.

Když hotel viděl bývalý majitel, rozplakal se Starý nefungující hotel dostali zpět v restituci na počátku 90. let Barnetovi, kteří o něj přišli v 50. letech. Starou budovu rychle prodali - opět statkům. Jaroslav Mottl po roce 2002 už kupoval hotel vcelku vyčištěný a připravený na rekonstrukci. Statky totiž prodaly budovu emigrantovi, který v Teplicích nad Metují vyrůstal a který měl zájem bývalý hotel rekonstruovat.

Václav Bruckner na něj vzpomíná: „Byl to nějaký pan Neiman, odsunutý Němec. Děti vždycky poslal do skal, sedl si u nás na zahradu a vzpomínal na dětství v Adršpachu. Vyprávěl, že v roce 1945 úmyslně zamířil do východní části Německa, protože nechtěl o rodný kraj přijít. A dobře předpokládal, že východní Německo v sovětské zóně bude jednou podobným státem jako Sovětský svaz a že tak bude mít šanci se sem případně vrátit. A také to udělal.“

Dnes málem zaniklý hotel slouží návštěvníkům Adršpachu znovu, hlavně jako ubytovací zařízení a příjemná restaurace. A kdyby jeho zdi mohly mluvit, vzpomněly by si určitě na jeden okamžik před několika málo lety, kdy procházely rekonstrukcí. Tehdy do hotelu vstoupil muž s rodinou, mluvili německy. Pozorně si dům prohlížel a pak se zastavil v jedné místnosti. Ukazoval na různá místa a říkal, že tady měl jako kluk postel a tady jeho maminka. Pak se rozplakal. „Byl to určitě pan Kasper, jehož táta a děda tento hotel provozovali. Jen on už pokračovat v hotelu u nádraží nemohl,“ říká Mottl. Od té doby už toho muže neviděl.

„Ale byl bych moc rád, kdyby zase přijel a mohl mi vyprávět, jak tady kdysi jeho rodina žila,“ říká.