Pivní Obzor

Loňská pivní inventura

Nejvíce potěšitelným faktem je, že zatím neustává trend nastavený už v letech minulých a to vznik zatím rekordního počtu malých pivovárků (Horní Lomná, Jihlava, Šťáhlavy, Svitavy, Litoměřice, Mikulov, Dolní Bojanovice, Rokycany, Hradec Králové, Brno-Magistr, Brno-Líšeň, Ujkovice, Buštěhrad, Kvilda, Ždírec nad Doubravou, Želiv, Jeseník, Prostějov, Čižice, Krmelín, Bohumín a Žumberk), jenž v daných místech, kde byl před tím často jen pivní úhor, rozšiřují pivní nabídku byť třeba jen nefiltrovaným světlým ležákem, ale pokud je povedený, tak díky už jen za něj. Restaurační pivovar nerovná se samozřejmě automaticky vždy povedené pivo a tak až budoucnost ukáže, který z nových podniků vznikl jen v rámci módní vlny bez potřebných pivovarských zkušeností provozovatelů.
Velkou událostí bylo obnovení hned dvou dříve zrušených pivovarů a to v Úněticích po 60 letech a v Podkováni po třech. V Úněticích se potkalo zajímavé místo se šikovností majitele a velkým umem sládka, výsledkem čehož je to, že pivovar bez nějakých velkých reklamních kampaní, čistě jen s podporou různých lokálních akcí zaváží po půl roce existence desítky hospod a to i bez nabídky nějakých pivních speciálů. Výborná desítka  a dvanáctka, piva, která se velmi rychle zařadila k tomu nějlepšímu co českých pivní trh nabízí, k úspěchu zjevně můžou stačit. Příklad hodný následování, protože právě takovéto malé lokální průmyslové pivovary mnohde zoufale chybí.  Podkováňský pivovar zůstává bohužel zatím oproti tomu daleko za očekáváním jak svým průměrným pivem, tak i prakticky neviditelnou obchodní aktivitou.
Nelze nezmínit i řadu malých pivovarů, u kterých zájem o jejich piva překračoval celkovou kapacitu a tak k výraznému rozšíření kapacit došlo v Permonu Sokolov, Dalešicích, v Tamboru ve Dvoře Králové, u Matušků v Boumech nebo v Chotěboři. Ze zaběhlých pivovarů trhaly rekordy výstavu piva již tradičně ve Svijanech nebo u Bernarda v Humpolci.
Na druhou stranu je nutno dodat, že řada středně velkých a menších pivovarů spíše stagnuje a vaří piva stále velmi průměrná i slabší (např. třeboňský Regent, budějovický Samson, benešovský Ferdinand, českokrumlovský Eggenberg a další) přičemž mají i z historického hlediska rozhodně na víc a někde byl loňský rok i ve znamení výraznějšího poklesu chuti piva oproti předešlému období, což byl příklad rakovnického Bakaláře u kterého původní příjemnou chmelenost nahradila podivná nasládlost.
Zachráněn byl pivovar ve Vyškově, když se v hodině dvanácté státní aparát konečně rozhoupal k pronájmu schopnému provozovateli. Stejný pivovar se odhodlal k zatím jednorázové várce vcelku povedeného piva stylu IPA, což bylo některými pivními znalci bráno skoro jako revoluce.
Zavřen byl bohužel pivovar v Krásném Březně, ale byl to skon očekávaný. 2 pivovary 6 kilometrů od sebe kolos Heineken neprovozuje nikde ve světě a Česko může být jen těžko vyjímkou. Zavření zanedbaného pivovaru Zlatopramen se dalo očekávat už při převzetí Drinks Unionu Heinekenem a nespokojenost ze zavření tradičních pivovarů je tak potřeba adresovat jen a jen do Havlíčkovy ulice ve Zdicích panu Milanu Haganovi, který celou firmu Drinks Union prodal Heinekenu a nad dnes již zavřenými pivovary v Krásném Březně, Kutné Hoře a Lounech tímto krokem podepsal ortel.
Velkou událostí loňského roku byl vznik pivního časopisu PIVO BIER ALE, za což by si vydavatel zasloužil medaile za statečnost a vytrvalost, protože i na mnohem větším trhu v sousedním Německu nebo Polsku bychom podobný časopis pro pivní fandy hledali těžko.
Otázkou zůstavá, jestli je možné dlouhodobě udržet měsíční frekvenci a naplnit každé číslo obsahem, když už pravidelně víc než třetinu časopisu netvoří články a zajímavosti, ale jen vata k vyplnění prostoru. Druhou otázkou je, kolik pivařů skutečně zajímají články o pivu, když i v hospodách kam docházejí ti poučenější zůstává každý měsíc množství neprodaných výtisků.
V loňském roce také rapidně narostlo množství dováženého levného diskontního piva především z Polska nebo Rumunska, ale asi to k otevřenému evropskému trhu patří, protože podobně masivní nárůst dovozů levných piv lze vypozorovat třeba v německých diskontech, kde levné české značky piva jako Vysoký Chlumec, Březňák nebo třeba budějovický Bürgerbräu velkou měrou konkurují místním pivovarům právě tak jako konkurují našim ty polské.
Určitým zlomem bylo zahájení stáčení velkých značek (Kozel, Krušovice, Starobrno, Staropramen) do PET lahví a jejich masivní nárůst v obchodech, který vzal s definitivní platností naděje, že bychom se mohli někdy zbavit nálepky východní končiny, kde je pivařům jedno z čeho pijí. Obal, který by pro své "prémiové" velké značky piv v západoevropských dceřiných pivovarech u nás působících koncernů SAB nebo Heineken nikoho nenapadlo použít, je českými pivovary stejných koncernů prezentován v reklamních kampaních u nás na východě jako skvělá věc.
Pozitivním byl znatelný nárůst malých pivoték s větším výběrem piva, ale jedná se o kapky v moři pro velmi úzkou skupinu zákazníků, kteří si je cíleně najdou. Klasické cenově přijatelné nápojky s nějakým obstojnějším sortimentem aby v Čechách pohledal a tak je běžný zákazník od Aše po Jablunkov odkázán na supermarkety s impotentním a všude stejným výběrem piva značek Braník, Gambrinus, Kozel nebo Krušovice, případně s pár přepravkami zaprášeného lahvového piva nějaké regionální značky v tom lepším případě. Čest několika málo vyjímkám. Propastný rozdíl (v náš neprospěch) v šíři sortimentu piva např. Kauflandu v českém městě a obchodu stejné firmy v Německu pozná na první pohled i oko abstinenta.
Potěšil i nárůst nejrůznějších pivních akcí a hospod především ve větších městech, které rozšiřují výběr nebo střídají různá piva na čepu často i na úkor zavedených známých značek, ale u nově vznikajících pivních barů se ukazuje i to, že sázka jen na bohatý výběr piva se nemusí vždy vyplatit, neboť popíjet byť sebelepší pivo uprostřed čtyř holých zdí baví málokoho. Hospoda musí mít hlavně "ksicht", což se v rámci nově vzniklých podniků povedlo třeba v pražském hostinci U Vodoucha, který díky ideálnímu propojení širší nabídky piva, kuchyně a přívětivého interiéru by mohl sloužit jako příklad jak má k tradici se hlásící hospoda vypadat, když chce své místo na slunci obhájit, protože s návštěvností pohostinských zařízení to jde obecně z kopce a lépe v tomto směru již bylo. Procházka nějakým pivně naprosto mrtvým městem (a že jich rozhodně není málo) a pohled do oken smutně prázdných lokálů hospod přinese většinou rychlé vystřízlivění z opojení pivní rozmanitosti u pravidelného návštěvníka nějakého bzučícího pražského či brněnského pivně zásobeného podniku.
Rok 2011 byl tedy na pivní události poměrně bohatý a dá se odhadnout, že i přes všeobecné strašení hospodářským útlumem bude letošní rok novým pivovarům a pivům, především pak větší pivní pestrosti nakloněn podobně, ne-li ještě víc.